Ski Vysočina

Rakousko - Ennsradweg 10.-14.8.2008

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 02. 09. 2008,   Přečteno 5056x



"Hallo", tak se zdraví většina cyklistů v Rakousku, kteří zde mají opravdový cyklistý ráj, a jedním z nich je Enžská cyklostezka. Konečně jsme se domluvili a vydali se na tento cykloturistický výlet z  města Jihlavy na kopcovité Vysočině.  

Neděle:

Vydali jsme se odpoledne již tradičně spolehlivým osmimístným vozem německé značky a plným přívěsem kol směrem na rakouské hranice přes České Budějovice. Náš řidič Martin jako vždycky spolehlivě připravil na tento úsek cesty zpestření v podobě DVD filmů, takže cesta autem nám probíhala velice rychle. Na poslední zastávce před hraničním přechodem Dolní Dvořiště – Wullowitz  jsme si pochutnali na zmrzlině a dokoupili poslední zásoby jídla a pití. Poté jsme nabrali směr Linz, Irdning, kde jsme hodlali přespat v místním kempu samozřejmě pod stany, protože zde panovalo pěkné slunečné počasí. Po příjezdu na místo asi kolem 20h večer jsme rozdělali v celkem zaplněném kempu stany a pergolu kousek od jezera Putter See, tak čisté jezero jsme už dlouho neviděli. Odhodlali jsme se začít menší večírek, který se nesl v duchu seznámení se ze všemi členy výletu a programu na zítřejší vyjížďku tak jak nám to naplánoval vždy dobře naladěný skupinový vedoucí a řidič v jedné osobě Martin.

Pondělí:

Ráno po probuzení jsme měli za úkol naplnit hladové žaludky před delší první etapou, která již povede kolem řeky Enns, a tak se vyplatila koupě čerstvých housek za poměrně lacinou cenu(30centů) v tomto kempu, kde jsme plánovali i druhou noc, takže jsme nemuseli skládat ležení. Mikrobus nás měl vyvézt na cyklostezsku k údajné chatě na Gasthofalm(1200m n m.), na místě měla být i jistá benzínka BP. Jenže kde nic, tu nic. Martin duchapřítomně nabral správný směr k řece i přes nějaký zákaz a dojeli jsme tak na staveniště, které připomínalo těžbu kamene, kde velká nákladní auta svážela černý štěrk kamsi na místo, kde měla stát nebo spíše stála před rokem benzínka. Tady jsme tedy v prachu stačili vyložit kola a hurá pryč, před nechápavými pohledy stavbařů, na cyklostezsku, která se před námi již objevila. Jelo se parádně za krásného počasí po zpevněné asfaltce do údolí, kolem takového průzračného potůčku jménem Enns. K poledni jsme úspěšně dorazili do známého lyžařského centra Schladming. Jenže tady je léto, teď se zde jezdí hlavně na horských kolech po sjezdovkách, a všude vidíme plakáty s nadpisem Mountainbike Worldcup Schladming, že bysme se přihlásili? Ale na to nemáme kola, to jen blázni se vrhají ze svahu sjezdovek dolů a ještě přitom skáčí na různých skokáncích jak kdyby chtěli letět. Je tak krásně, že nás vedoucí plánovač Martin ani dlouho nepřemlouval a jedeme se lanovkou projet na vrchol Planai(1835m) samozřejmě i s koly místo lyží. Je zde opravdu nádherný výhled, a těch turistů je tady jako o vánocích. Upoutal nás sloup, na kterém byli vyznačeny všechny olympijské cedule s názvem a letopočtem her na každou světovou stranu. Jen Peking 2008 tu nějak chybí, asi na něj při všech těch bojkotech úmyslně zapomněli. Nedočkavě se po nezbytném fotografování spouštíme po silnici dolů, která se najednou mění v šotolinu s pevnou půdou ale kupodivu dá se jet i rychlostí přes 50km/h, brzdy se zahřívají a my zkoušíme kolik má kdo odvahy jet jako první. Postupně se náš malý peloton roztrhá a pár nás sjíždíme i na části sjezdovky, kde je pečlivě sestříhána tráva, takže si jakoby zkracujeme cestu. Z kabinky lanovky jsme zahlédli pěkné jezero, tak se k němu vydáváme a cestou se posilňujeme na pěkně velikých borůvkách. Jedeme po vyznačené cestě pro rodiny s délkou 4,5km na start lanovky. Poté nás cedule navigují někam pod lanovku, ale končíme v nějakých místních chatách s pasoucími se stády dobytka. Zpátky se nám nechce jet do kopce, tak hledáme nějakou skulinu, ale že se přes elektrické ohradníky nedá dostat vyzkouší i na vlastní kůži komicky se držící v rozkroku odvážný vedoucí Martin. Musíme tedy do kopce po louce kolem hlasitě bučící krávy, která nás snad povzbuzuje nebo se směje jak jsme dopadli. Po vyčerpávajícím výstupu v úmorném vedru nacházíme nějakou trať dolů, kde se to však občas mihne pár bikery. Odhodláni jedeme za nimi, avšak cestu která končí v lese nějak nemůžeme najít, a ejhle ono se zde jezdí kolmo dolů jak když vás hodí do propasti. Zkoušíme tedy na vlastní kůži jet, ale naše těla nějak přepadávají přes řidítka, tak musíme pomalu sestupovat po svých. Je to zápas se zdejší přírodou, která nám doslova hází klacky pod nohy. Nakonec se vyprostíme z lesa a jedem kus po sjezdovce, dokuď se stává opět nesjízdnou pro naše treková kola. To už ale vidíme cíl, tak se snažíme nějak dojet nebo dojít, vtom slyšíme křik Gábiny: ,,Šoty! “  A Martin padá a směje se při tom. Tak se proletěl, a kupodivu vstal po svých, tak je všechno v pořádku ujišťujeme se. Pak ale téměř před koncem ztuhne nám všem krev v žilách. Martin ,,Šoty“ hlásí, že přívěs není za vozidlem. Všichni v šoku bleskurychle sestupujeme na parkoviště. Pak jako když nám čtyřem bláznům padne kámen ze srdce, Šoty vítězoslavně táhne přívěs i s nedotčenými věcmi zpět za auto, kam patří. Asi někdo nemohl projet, tak ho prostě odtlačil, vysvětlujeme si. Mezitím naše druhá skupinka v klidu obědvající ve zdejší restauraci nemá ponětí co se nám přihodilo, a tak se dlouho nezdržujeme a po svačince a doplnění kalorií pokračujeme směr Irdning. Nakonec dojíždíme do cíle 1.etapy zpět do našeho kempu u Putter See kolem 18.hodiny, využíváme pěkného počasí a koupeme se ve vyhřáté vodě, zatímco poslední spíše fotografická skupina dojíždí asi s hodinovým zpožděním což nikomu nevadí, protože budeme rádi za pěkné fotky. Den zakončujeme společnou oslavou a těšíme se již na další méně náročnější etapu, která nás přivede do dalšího kempu ve vesnici Mooslandl.

Úterý:

Třetí den zahajujeme balením věcí do auta a odjezdem na kolech dále podél toku řeky směrem na Hieflau, kde projedeme pár soutěskami do dalšího kempu. Tato cesta se odehrává po rovinatém terénu, kdy vždy po několika kilometrech projíždíme malebnou vesničkou, v druhé polovině dne nás začínají obklopovat skalnaté vrcholky hor národního parku Gesäuse. Na pastvinách kolem cesty se pasou stáda ovcí a hlavně dobytka. Zdejší příroda vypadá jak z nějakého katalogu, a my hledáme, kde narazíme na fialové pasoucí se krávy. Opak je pravdou a tak se spokojujeme jen s bílými krávami a velikými farmami na úpatí hor. Po 17km sjezdu v soutěsce Gesäuse a ujetí asi 80km náhle zjišťujeme, že jsme lehce minuli náš další kemp, ale vrátíme se asi půl míle a vjíždíme odpoledne do vesnice Mooslandl, kde nacházíme slušný kemp s nádherným koupacím jezírkem, s uprostřed tryskajícím, asi 15.metrovým vodotryskem. Martin po chvíli dojíždí autem na místo a již si vychutnáváme zdejší pivo Gosser, které chutná jak naše. Využíváme opět slunečného počasí a koupeme se v krásném umělém jezírku, které je součástí kempu. Ono je to koupaliště, protože je zde opravdu hodně  koupajících se návštěvníků, avšak s minimem ubytovaných dle pár stanů a přívěsů. Večer jsme skoro sami v kempu a takticky si děláme ležení u kuchyňky, kde nechybí lednička a potřebné sociální zázemí. Večer bez starostí ani nestavíme pergolu a usínáme někteří ve stanech, nebo pod širákem pod rozzářenou oblohou plnou hvězd.

Středa:

Čtvrtý den lze nazvat jako den pravdy. Probudil nás překvapivý déšť, které některé venkovní nocležníky donutil doslova utéct do kuchyňky před vytrvalým deštěm. Nemůžeme uvěřit v náhlou změnou počasí, ale dle místních předpovědí se tato fronta bude pohybovat celý den. Proto zde bylo tak málo stanů, uvědomili jsme si. Najednou začínáme měnit plány při snídani pod malou stříškou kuchyňky, ale naštěstí přestává pršet a jen lehce mrholí a my tak můžeme asi v11h vyrazit na další štaci přes hory do Altenmarktu. Tady nás již čeká těžký výšlap na horu Mooshöhe(845m) s asi 300m převýšením. Nalákáni na 27km dlouhý sjezd po tomto výstupu nějak se zapomínáme řídit mapou a jedeme poněkud pořád do kopce. Zde již rychle docházejí síly, ale pak si uvědomujeme, že jedeme do Altenmarktu z jiné strany místo po řece ale toto město máme již na dohled. Zde na nás již čeká připravený Martin s autem a po doplnění energie nás nasměrovává na vrchol Mooshöhe. Plni optimismu pokračujeme na kolech do údolí, kde má být zmíněná cesta do kopce. Zde u řeky jsme však udělali fatální chybu a jedeme na jinou stranu do cílového města Steyer. Jenže cesta vede po silnici a my hledáme marně zmíněný kopec. Telefonní síť je nedostupná a tak se musíme vracet asi o8km zpět do Altenmarktu. Zde nacházíme pěkné rozcestí i s českými motorkáři ve zdejší restauraci, ale my nemáme čas a jedeme již jistou cestou naší vrcholovou prémii. A tady je kámen úrazu, je to jako kdyby jsme jeli sjezdovku ve Schladmingu, jenže obráceně do kopce. Brzy nám docházejí síly a musíme sesedat. Někteří ale vydrželi, Gábina a Petr kupříkladu, tudíž jsou i první na vrcholu Mooshöhe. Po chvíli se zde sejdeme všichni vytrvalci a vychutnáváme si zázračné osvěžení v podobě místního citropiva Radler. Zdejší majitel lesní osvěžovny se nám marně snažil vysvětlit, že nás zde již před hodinou hledal náš průvodce Martin, ale my jsme se jen těšili na sjezd po bývalé železniční trati Hintergebirge, protože začínala být zima v podmračeném počasí. Sjezd to byl opravdu zážitkem, vedl přes prudce klesající cesty především tvořené pískem a menšími kameny, naštěstí nikdo nehlásil píchnutí kola. Konečně jsme se zastavili na rozcestí v národním parku Kalkalpen. Zde to byl zaručeně nejkrásnější zážitek projíždět bývalou těžařskou železnicí tvořenou málo osvětlenými tunely jen pomocí solárních panelů. Museli jsme nasadit čelovky, aby jsme vůbec věděli kam jedem. Projeli jsme snad 12 tunelů, hlavně že byli dobře uježděny výborným tvrdým pískem, i když zde kapala voda. Zdejší potok Reichraming se proměnil na dravou řeku plnou peřejí, kterou se pokoušelo sjíždět i pár odvážlivců na raftech. Nakonec jsme opustili docela vysíleni tento nádherný národní park, protože jsme měli od rána jen pár tatranek a bylo již docela pozdní odpoledne. Naštěstí nás čekal náš zachránce Martin ve městě Reichraming pár kilometrů za tímto národním parkem, Odtud nám ještě zbývalo do konce plánované trasy asi 30km do města Steyer. Tady se už lámal chleba, ti vytrvalejší z nás se rozhodli zhruba v18h do kempu u Steyeru dojet ještě na kole, a tak se Gábina, Petr a já Franta vydali po cyklostezce na další pouť podél řeky Enns. Cesta proběhla vysokým tempem, kde jsme si sáhli na dno sil, nahoru a dolu zhruba 30km rychlostí po asfaltkách a silničkách dále po proudy řeky překlenutou několika mosty, dokonce i přehradou. Do Steyeru jsme dorazili asi po 1,5h dlouhé pouti. Město nás uchvátilo svými nádhernými mosty a hlavně náměstím, které vypadá jako v Třeboni, je ale větší a snad na každé ploše bez aut je nějaká venkovní zahrádka. Konečně jsme našli kemp i po poradě s místním, pár frázemi česky hovořícím Rakušanem, a zaslouženě si odpočinuli v kempu tentokráte u řeky, kde nechyběli motorové čluny a různé loďky pro vyjížďky místních i rekreantů. Poslední večer jsme oslavili u pěkného stolečku jakoby pro nás zde postaveném a vyvýšeném i se stylovými židlemi. Zde děkujeme Tomášovi, který byl tak ochotný a půjčil mi svůj stan, který již nevydržel nápor poškozené tyčky po předešlé deštivé noci. Na to že už máme jít před půlnocí asi už spát nás upozornil značně hlasitě rozčílený nocležník i se svou časně ráno vstávající asijskou přítelkyní, třebaže od našeho auta k jeho stanu to bylo celkem daleko a jiným to nijak nevadilo. Naštěstí naše zásoby jsme dopili a těšili se již na zítřejší lehký asi 40km dojezd do Mauthausenu u Lince.

Čtvrtek:

Poslední, pátý den, jsme v klidu sbalili všechny věci a vydali se na lehký výlet na konec řeky Enns, která se vlévá do Dunaje u stejnojmenného města Enns. Cesta proběhla v poklidu kolem velké řeky až do tohoto města, kde jsme si dali výbornou zmrzlinu a prohlédli náměstí, které však připomínalo spíše velké parkoviště. Poté jsme již najeli na soutok těchto řek, kde se naše řeka mění v poněkud špinavý Dunaj. Zde je možno napojit se na Dunajskou cyklostezsku, která je známa táhlými dlouhými úseky, a na řece zde jezdí velké parníky i dopravní lodě. Tady jsme se rozhodli zakončit pěkný výlet návštěvou bývalého koncentračního tábora Mauthausen. Poté jsme nabrali již směr Freistadt a snad za hodinu jsme seděli v Dolním Dvořišti ve známé restauraci Selský dvůr na zasloužené české večeři. Do našeho cílového města Jihlavy jsme dorazili těsně před setměním a plni dojmů a nádherných zážitků jsme se rozloučili s našimi přáteli, kteří ještě pokračovali do svých domovů na znojemsku. 

Kilometráž:1den 105km, 2den 80km, 3den 118km, 4den 40km. Celkem 345Km.

Paměti sepsal Franta Jáchim, Díky

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin