Ski Vysočina

Švýcarsko-Rakousko - Innská cyklostezka 23.7.-1.8.2010

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 25. 08. 2010,   Přečteno 4537x

 



Účastníci výpravy: Jarda a Jitka (manželé), Jirka a Vlaďka (manželé), Dede a Ivča (milenci), Míla a Tomáš (otec a syn), Ivoš a Marie–autorka (manželé) a Petr (nový přírustek do party) no a samozřejmě Martin, organizátor a řidič.

Po veleúspěšném loňském absolovování Enžské cyklostezky jsme se shodli, že tento typ dovolené nám naprosto vyhovuje a rozhodujeme se pro Innskou stezku, hlavně proto, že je delší. Loni to bylo super, ale než člověk nabral ten správný rytmus, tak konec. Takže letos na 10 dní!

 

23.7. pátek – odjezd

Jeden z posledních žhavých dní. Večer kolem 7 plánovaný odjezd od Jitky a Jardy. Množství zavazadel se zdá obrovské, není jednoduché sbalit se na 10 dní s tím, že teploty můžou kolísat od záporných hodnot po tropy, pršet může kdykoliv, kromě kol máme naplánované i výšlapy a navíc vybavení pro kempování, vaření, jídlo a no a samozřejmě pití. Kromě minerálek a piva taky základní zásoba 10l vína na rodinu, ať je co do začátku, a pak hodláme koštovat místní moky. No, jak to tak skládáme na hromadu tak nevěřím, že se to do nějakého auta může vejít. Jarda uklidňuje – to bude v pohodě, kola dáme na vozejk a prej má letos rakev na střeše, tam se toho vejde...   Uklidněni si připíjíme vínečkem u bazénu, slibujeme Hance (Mílova žena, kvůli zdravotním problémům posílá syna), že budem psát deník a hodně fotit a vzpomínáme na zážitky z minulých dovolených. Otevírám láhev Vavřince, Barique ´05 od Líbala, abych oslavila zítřejší narozeniny. Příjíždí Jirka a Vlaďkou, vítání, metaxa. No a já truhlík si vyleju červené na tričko. Triček je málo, při baleni jsem redukovala a redukovala, takže se snažím skvrnu zlikvidovat. Daří se to jenom částečně, ale po pár deci už začínám mít tu „prázdninovou toleranci.“ Tak nějak tuším, že se ještě posune, no uvidíme.    Příjíždí Martin, pusa na uvítanou a první šok – žádný vozík, žádná rakev! Má nové parádní auto, ale vše se musí vejít dozadu, včetně kol a zavazadel těch, co letí. Nevěřím, ale vejde. Dokonce v pohodě. Martin už v tom má systém a důmyslně souká kola a mezery ucpává taškama a stanama. Uspokojeni z nakládání naskáčou nahatí chlapi ještě do bazénu a nasedáme. Začíná pršet, snad to bude jen první den, jako loni.V autě samozřejmě hned kelímky a naléváme si, ať nám to ubíhá. Cestou probíráme opět zážitky z minulých dovolených, léto, zima, kola, lyže...Martin zkušeně glosuje většinu našich cest a nabízí další možné cíle - svět nám leží u nohou, tolik možností kam jet....Je nám líto Hanky, která s náma zatím vždycky byla a teď nám jenom zamávala u dveří....ale než usnem, převládne pocit očekávání. Tak co nás čeká letos?

24.7. sobota

Noc v autě je dlouhá, ani po několika kelímcích nepřichází kýžený spánek. Ani jedna poloha není vyhovující, jsou jenom špatné a horší. Šťastnější z nás to na pár chvil zalomí, ale těšíme se všichni, až pěkně zalezeme do spacáčků. Cesta proběhla v klidu, nad ránem přijíždíme do kempu u jezera Maloja, 15km od Sv. Mořice. Několik pánů už „to“ drží na krajíčku, no, někteří doufají, že to ještě drží...přijíždíme a oni téměř ještě za jízdy, včetně šoféra, vyskakují...ale běda, záchod je na kód!(rým!) Naštěstí je i v tuto ranní hodinu poblíž nějaký osadník, který kód prozradí. Hurá, průser (a to do slova a do písmene) se nekoná!    No, ale všichni kolem ještě očividně spí, tak ohleduplně ještě hoďku dřímáme v autě, než se pustíme do stavby stanů. Venku kosa, 7 nad nulou, fičí...no ale loni tu prý o měsíc později sněžilo, tak je to ještě v poho. Do stanů padáme jak podťatí, dopoledne je program jasný. Odpoledne je počasí přijatelné, zima, mrholí, pofukuje, ale nemrzne, nelije a nefičí, tak se rozhodujem pro menší výšlap kousek do kopečka, po alpských loukách, na stanici lanovky. Po dovolené v Irsku jsme na podobné počasí zvyklí a výlet si užíváme. Když chvilkama probleskne slunko, jsme jak v ráji. Cestou zpět se sice trošku rozpršelo, ale slezeme dolů do vesnice, kde si v útulném dřevěném hotýlku dáváme kafíčko a svařák za švýcarské ceny. Ohřejeme se, na recepci nabereme mapky a zpět do kempu. Kdosi prohlásí: „ No, ještě že nebylo celý den tak hnusně, to bysme byli všici nalezlí u J+J ve stanu ( Jitka s Jardou si po zkušenostech z minulých propršených dovolených pořídili stan s véééééééélikou předsíní, přezdívanou také tělocvična či taneční sál a tam se všichni při troše dobré vůle vejdem a je sranda i když chčije a chčije) a touto dobou bysme už  byli na plech.“ Odpověď: „To eště stihnem...!“    Po návratu prší a fičí čím dál víc, takže sraz u J+J. Jenže průser! Martin odjel na letiště pro zbytek výpravy a to i s našima zásobama vína. No, něco najdem – zbytek metaxy, který gratulanti k mým narozkám ráno nestačili dopít, nějaká slivka a asi 4l bílého, které Míla prozřetelně ještě za svítání přemístil do stanu. Hrajem kostky, ale je zima, táhne na nohy fukem u podlahy. Ale v kempu je týpí, uprostřed hoří oheň, kolem je pár laviček, stůl...hurá do týpí! Pokračujem v kostkách, ale jak dochází víno, dáváme se do hovoru s ostatními nahřívajícími se, je to sranda poslouchat, jak se všichni posilněni vínem snaží lámanou němčinou zapříst rozhovor, Jitka právě přešla do ruštiny, buď se chce pochlubit svýki multilinguálními schopnostmi, nebo je na plech. Nebo oboje, to se přece nevylučuje. Pak perlí hlavně Ivoš, ale domluví se a to je hlavní! Část výpravy zkoušíme hrát aktivity, ale světla je míň a míň, takže pantomima je za svitu jediné čelovky už fakt dost náročná disciplína. Začíná tu být také čím dál vic zakouřeno, zbytek výpravy furt nejede, dáváme jim čas do 11. a pak to zapíchnem. Tak dobrou!

25.7. neděle

Ráno vlídné, sice fryšno a fouká, ale prosvítá i sluničko. Dáme pohodovou snídani a vítáme se se zbytky výpravy. Jsou po cestě docela stahaní, dorazili až v 1. v noci. Rozhodujeme se zůstat ještě jednu noc v tomhle kempu a vyrazit si kolmo do sedla Bernina. Startujem kolem jezer do Sv. Mořice a odsud začínáme stoupat. Kolem jezer míjíme davy turistů, Švýcarsko je fakt národ sportovců, všude míjíme cyklisty, turisty, běžce...celé rodiny, všechny věkové generace, včetně té nad hrobem. Babky s walking holema se tu vesele prohání po kopcích, kde mnohá česká děvčata v pubertě by sotva popadala dech (učíla jsem 2 roky na střední škole tělocvik, tak vím, o čem mluvím). Jezera jsou nádherná, voda jak křišťál, ale na koupání to fakt není. Na jedné malé bílé plážičce smočím nohy, ale na nějaké cachtání ani pomyšlení, brrrrrrr. Následuje zvlněná cesta lesem, davy turistů, je holt neděle, a pak po společném fotě na mostě s rozbouřeným Innem a Alpami v pozadí začíná to pravé stoupání. Po „cyklostezce“ lesem tlačíme, funíce, kola a nacházíme nádherné svačinkové místečko- nad bouřící řekou, je tu i nachystané ohniště s dřívím. No, grilovat tu dneska nebudem, polknem müslí , uděláme pár fotek a pak odbočíme na silnici a stoupáme směr sedlo. Martin sliboval mírné táhlé stoupání, a má pravdu. Kopec je docela v poho, navíc nám fučí do zad. Po převýšení asi 500m dosahujeme vrcholu všichni, vítají nás dvě jezera s úplně odlišnou barvou. Jedno je klasicky průzračné a jedno je jak mlíko, asi vápenec. Sedáme do hospůdky na terasu s výhledem na okolní 4000, v truhlících za okny stylově alpská protěž, nádhera. Ceny jsou velmi švýcarské, no ale holt to musíme brát jako místní kolorit, dáváme gáblík a pivko, kocháme se výhledem, sluníčko svítí... Sjezd až tak pohodový není, jedem proti větru a i z kopce musíme šlapat. Jakmile to jde, sjíždíme ze silnice a dál cyklostezkou do Mořice  a zpět kolem jezer. Trasu cca 80 km zvládáme všichni, akorát Jirka má ze sedla bolavý zadek a posledních pár km jede téměř vestoje.    Do kempu vjíždíme docela vyšťavení, na první den toho bylo docela dost. Naštěstí horká sprcha v kempu smývá únavu a my máme opět náladu trochu popařit. Je ale docela zima a navíc fakt dost fičí, a do zakouřeného týpí se nám už nechce. Budujeme tedy u J+J závětrné doupě, fuky obstavujeme karimatkama a taškama a fakt se všichni vejdem i s židličkama. Drkotáme zimou, dáváme tedy červené a hrajem filmy (pravidla: každý napíše na papírky pět filmů, družstva, každý si pak losuje a na čas (1 min) vysvětluje vylosované filmy, zatímco členové jeho týmu hádají. Druhé kolo-o každém filmu lze říct jen jedno slovo. Třetí kolo-pantomima). Docela se nařehtáme, Vladčin popis filmu Ptáci v trní: „ Takový to chlupatý, co lítá v tom pichlavém křoví“ . Naštěstí (hrajem ženský proti chlapům) Jitka svůj film poznává i v téhle definici. Druhé kolo je jasné, klíčové slovo pro Ptáky v trní je „chlupatý“:)))).

26.7. pondělí

Ráno nádherné, sluníčko svítí, takže ani chladno tak nevadí. Ivoš, skřivan naší rodiny, dojel do vesnice pro čerstvý chleba a jogurty, takže snídaně je parádní. Pak pakujeme, skládáme saky paky do auta a sedáme na araby. Čeká nás celkem pohodová trasa, asi 60 km víceméně z kopce. Začátek stejný jako včera- kolem jezer a do Mořice, ale tentokrát si chceme městečko i projít. U Mořice je další jezero, opět ledové a křišťálové, kolem krásná promenáda, centrum je v kopci. Cestou míjíme dětské hřiště s horolezeckou ministěnou a vratkým kolotočem, neuváženě vstupuju na tuto atrakci s Mílou a Tomem, vzápětí ječíce strachy toho lituju. No, ale přežívám nezraněna i jejich řádění a vjíždíme do centra. Je to mondénní městečko only for rich – luxusní hotely, značkové obchody, vše precízní, vypulírované...hezké, ale uchváceni nejsme. Chybí tu něco jako historické centrum, chybí tu atmosféra. Sjíždíme zpět k jezeru a cyklostezkou podél řeky mažeme údolím dál.    V jednom městečku po cestě nacházíme vyhladověni útulnou pizzerii- příjemné překvapení je sympatická obsluhující Slovenka, nepříjemné je zjištění, že když si 2 dají pizzu dohromady, což máme při místních cenách rozhodně v úmyslu, stojí přinesení prázdného extra talíře pět franků. Slovenka nás ale uklidňuje, že nám toto fakt účtovat nebude. No proto. Pizza výborná, ikdyž ta nejlevnější stojí 18 franků. Nepřepočítávat, ať se nenase.....m! Pivečko jen zasyčí a uspokojeni valíme dál.    Stezka dál kolem Innu, tady ještě horské říčky, pak kolem parádního golfového hřiště, pak se ještě párkrát zhoupnem nahoru a dolů na horském úbočí než konečně vjedem do městečka Zermez. Tady nás čeká moc příjemný kemp na břehu řeky, kolem panoramata zasněžených vrcholků. Moc se nám tu líbí, nacházíme i krásný plácek hned vedle řeky. Doufám, že z toho šumění vody nebudu muset v noci čurat. Jsme o pár set metrů níž, nefouká- hrajem dokonce i badminton- a je podstatně tepleji, takže bílé. Dá se příjemně sedět venku, část party hraje petang mezi stany, část trápí mozek u scrable a já mám chvilku na dopsání tohoto deníku. Večer ale začíná zase opět pofukovat a když zaleze slunko, zalézáme i my už obligátně k J+J do stanu, abychom mohli i nadále udržovat pitný režim. Jitko, Jardo, fakt dobrej kauf!

27.7. úterý

Ještě večer začíná pršet a prší celou noc. Prší i ráno a to dost, krásně se to pospává, když déšť buší do stanu, dneska je krátká trasa (45 km), takže nespěcháme. Kolem 9. déšť ustává a vysvítá slunce, vyčasuje se a ráno začíná být nádherné. Je čím dá tepleji, fotíme okolní hory, kde je krásně vidět hranice sněhu ( nejhezčí výhled je od záchodů, takže jej zaregistrujeme všichni:)), pohodička snídaně ( ten můj skřivánek opět servíruje čerstvé pečivo a můj oblíbený borůvkový jogurt, mňam), a ve výborné náladě před polednem vyjíždíme.  Jedeme podél řeky do městečka Lavin, odkud cyklostezkou stoupáme do prý nejkrásnější švýcarské vesnice Guarda. Stezka pozvolna stoupá a nám se otvírají úplně fantastické výhledy na zasněžené 4000, fotíme jak vzteklí. Vesnice je fakt krásná, mohutné domy, malá okénka, všechno je malované, okytičkované, s Jirkou a Vlaďkou vlézáme do voňavého krámečku, kde si prostě musíme něco koupit, vylézáme s kravským zvoncem, který, jak v této chvíli ještě netuším hodlá Ivoš tahat na batohu, dokud po něm nevystartuju. Martin strašil hrůzným stoupáním, ale dojeli jsme všichni úplně v pohodě. Projíždíme vesnicí, kocháme se domky a uličkami a pak sedáme na vyhřátou zídku jak sepice na hřad, vyhříváme se na sluníčku a opět se  kocháme , tentokrát horama. Polykáme muslí, křoupáme jabka a jedeme dál. Sjíždíme dolů k městečku Ardéz, kde nás zaujala zřícenina na skále. Rozhodujeme se (jak, jinak, že ?), že tam vylezem. Krásný výhled na všechny strany, chlapi fascinovaně zírají na speciální lanovku na pokácené kmeny na protějším svahu. Při návratu ke kolům nám bodrý chlapík, který tu spravuje schůdky radí, kudy dál. Přes rameno má kládu ( budoucí schod) a jak se tak natáčí, aby nám ukázal kudy, sejmul málem Jardu do údolí. Naštěstí je někdy i 1cm dost, a Jarda přežívá! Chlapík nás posílá na stezku do kopce, je místní, budeme mu věřit. Fakt má pravdu a musíme holt ještě párkrát pěkně šlápnout před závěrečným sjezdem do Scuolu, kde na nás čeká další kemp. Tentokrát stavíme stany na mírně svažité louce s výhledem na město a sjezdovky nad ním. Protože jsme tentokrát nikde nezastavili na jídlo, jsme všichni hladoví, jak Vlčci (Míla a Tomáš :)).Takže rychle stany a rychle vařit, ti nejhladovější do vzali i obráceně. Konečně pohoda, až na Petra, který někde přes den rupnul špici a pak ještě jednu, má na zadním kole pěknou 8 a musel odpojit i zadní brzdu. Všechny sjezdy ( a ten do Scuolu fakt stojí za to!) jel tím pádem jenom na přední brzdu a pomalu. Takže tentokrát byl Petr pro změnou poslední a ne první. V servise mu nabídli opravu za 30 franků, ale Petr to nakonec vyřešil šalamounsky: koupil si chybějící špice a když po dlouhé snaze zjistil, že bez specíálního utahováku to fakt nezvládne, zajel zpět do servisu, využil sice jejich techniky, ale udělal si všechno sám a zadarmo! Celý zbytek večera pak centruje kolo, zatímco zbytek osazenstva hraje ringo, fotbal, petang, karty, badminton....hurá, daří se, kolo spraveno. První večer, kdy je fakt tak teplo, že nemusíme nikam zalézat. Jenže zítra nás čeká 90km a horská prémie, protože se rozhodujeme si původních 60km prodloužit o výlet k zatopenému kostelu, ze kterého trčí z jezera jenom velmi fotogenická věž. Takže dneska to hodláme zapíchnout poměrně brzy, navíc vedle stanuje nevrlý Švýcar, který naše výbuchy smíchu po 10 minutách okřikuje protivným „Silention!“ nebo tak nějak. Dopíjíme Petrovu vynikající malinovici a jdem to zalomit.

28.7. středa

Ráno nádherné, slunečné, teplo, výhledy, focení. Nicméně si většina stěžuje na scuolský kostelík, jehož věž odbíjí pravidelně a nahlas každou čtvrthodinu a budilo nás to celou noc. A taky kolem našich stanů vede štěrková cesta a mně a Jitku budili i prostatici, kteří se nad ránem šourali tím štěrkem na záchod. No, ale slunečné ráno všechny chmury zahání a v 10, přesně podle plánu (kostelík to jistí), vyjíždíme. Iva se rozhoduje vzdát se vrcholové prémie, píchá ji v koleni a tak hodlá v průběhu trasy před stoupáním nasednout k Martinovi a dojet to v autě. Martin slibuje: „Neboj, já budu hodnej,“ a dodává: „Fakt to vůbec nebude bolet....“ Načeš se Dede rozhoduje absolovovat cestu autem s Ivou:))))). Cesta vede opět, jak jinak, údolím Innu, který nám mohutní ale je pořád křišťálově čistý. Kus cesty jedeme lesem a projíždíme dokonce uměleckou galerií instalovanou pod širám nebem lemující asi 2km trasy. Některé objekty jsou velice zajímavé, např. obří kancelářský regál se šanony, no brrrr, tady každému musí docvaknout ta nádhera je že v sedle kola a ne na kancelářské židli, ale bohužel nemáme čas vše podrobně studovat, je toho před náma moc.  Dojíždíme do městečka Martina a odsud ještě na benzinu, utratit poslední franky za echt švýcarské čokolády a pak už začínáme stoupat. Serpentýny jsou sice táhlé, ale ne až tak prudké, s jednou zastávkou, kdy se popasem na malinách, 8 km dlouhý kopec zdoláváme a pak ještě dalších 8 km ke kostelíku v jezeře. Po příjezdu šok! Věž kostela je na suchu! Podvod! Nehoráznost! Tak to si Martin vypije....tak to jsou naše první ještě zadýchané reakce. Pak se rozhodujem dojet ještě asi 2 km až k věži ( když už jsme se sem teda doškrábali) a s úlevou zjišťujeme, že kostel pod vodou je, ale kolem je hrázka, která hladinu vody udržuje v patřičné výši. S uspokojením organizujeme skupinové foto, Ivoš pracně šteluje foťák na šutru a když je vše načančáno, Ivoš doběhnut a vysmát do objektivu, tak místo kýženého bliknutí.....dojdou baterky. Tak instalujeme další foťáky, ale je to proti nebi, moc tmavé, a tak prosíme kolemjdoucího pána, ale ten je fakt marný. Fotí 2x, jednou tam není půlka věže a jednou půlka nás. Tak ještě poslední pokus. Petr instaluje svůj foťák, dobíhá, úsměv cvak, fotka krásná, ale....bez Petra, málo se na nás namáčk a do záběru se už nevešel.No to je snad začarované! No nic, dlabem na to a jdem na dlabanec.Míla už cestou sem očíhl příjemnou hospůdku, rozhodně žádné hladovění jako včera! Italské ceny jsou po švýcarských jako pohlazení na duši a tak objednáváme jak diví.Jídlo vynikající a pivo, nejlepší to iontový nápoj, nás nabíjí energií na zbytek trasy. Nejdříve příjemný sjezd do rakouského městečka v sedle a pak další sjezd, tentokrát tunely, což je docela nepříjemné, nejsme osvětleni, v tunelech tma, auta kolem sviští....no ale přežíváme ve zdraví. Po sjezdu setkání s Martinem, Dede to riskuje a zbytek cesty jede s námi. Počasí se na nás začíná mračit, mrholí, ale zatím se to dá. Čeká nás ještě asi 40km kolem řeky. Vrcholky jsou v mracích, takže výhledy nic moc, ale úžasný Inn nám to vynahrazuje. Stezka vede střídavě po obou stranách řeky, takže přejíždíme bezpočet mostů, jedeme malebnými rakouskými vesnicemi s vypulírovanými okytičkovanými domečky, takže pořád je na co koukat. ( Jeslitipak mi děcka doma zalívají muškáty...?) Škoda, že počasí se čím dál víc se....kazí, prší čím dál hustěji. My už toho taky začínáme mít plné brejle a počítáme km do Landecku, našeho příštího tábořiště. V jedné zatáčce vidíme vysoko nad námi na kopci městečko a jen tak ze srandy kdosi prohodí, že tudy snad cesta nevede, v pevné důvěře, že jedem dál podél řeky. Stezka však najednou začne zrádně stoupat směr městečko! Hrůzné podezření, že cyklotrasa je z komerčních důvodů odkloněna do městečka se naštěstí nevyplní – a nám padá kámen ze srdce. Hlavně už dneska žádný kopec. A kdy už tam budem? :))))   Do městečka přijíždíme už v docela silném dešti a po troše zmatku konečně končíme v příjemném kempu u řeky, kde jsme téměř sami a navíc si pro sebe zabíráme dřevěný přístřešek. Martin nacouvá až k němu, vyložíme sem pěkně do sucha všechna zavazadla a pak tady i stavíme stany, které pak v dešti pouze přenášíme na stanoviště. Teplá sprcha, večere, hry... přestává pršet. Bohužel, zásobu vína se nám nedaří doplnit, neb místní supermarket valí pouze do 7, no nic, snad dneska ěště nějak vydržíme. Dokonce ještě rozděláváme oheň, neb jsme založením romantici, ale déšť se opět rozbujel a zahání nás pod stříšku.

29.7. čtvrtek

A chčije a chčije....opět příjemné pospávání v teplíčku ve spacáku, stan neteče, je to paráda, to když se mi vybaví vzpomínky na všechny ty protékající stany mého dětství a mládí, tak blahořečím pokroku. Blaženě pochrupuju a ani nevím jak proběhl snídaňový rituál, protože jsem očividně jediná sova celé výpravy. Když se kolem 10 rozespale přišourám pod přístřešek ( chčije), mají všichni už nakoupeno ( pečivo), zkonzumovanou snídani a na mně čeká vychladlý čaj, uvařený mým drahým chotěm. Hned na mně spustí veselou historku, kterak si Petr v rámci úspor nakoupil dva velké balíky hodně levných housek – a až v kempu zjistil, že potřebují 12 minut dopékání v troubě. Takže Petr žvýká starý gumový chleba ( charitaivně darované housky odmítá) a doufá, že se mu třeba někde poštěstí si ty své dopéct na klacku na ohni. Proběhne diskuse, jestli popojedem, ale počasí rozhoduje za nás.    Rozhodujeme se, že voraz neuškodí, přístřešek v dešti je nad zlato a chlapi jedou nakoupit maso na grilování. Vedle přístřešku je totiž hromada dříví, a gril. Každá dvojice nakoupila jiný druh naloženého masa ( krůtí, vepřové, kuřecí), a taky nejrůznější přílohy- cibulky, okurky, omáčky, hořčice....no a samozřejmě víno. Zbytek rána je ještě lazy, hrajem karty a scrable, ale netrpěliví a věčně hladoví chlapi už začínají chystat dříví na oheň. Dřevo je mokré, ale hlad je hlad a za chvíli už to hoří.Masíčko je mňam mňam, dokonce vaříme i brambory, Petr spokojeně opéká housky, no prostě Hilton hadra. Vyčasuje se, a tak se rozhodujem pro procházku ke zřícenině na kopci nad kempem. Stoupání nás docela uřítí, přece jenom jsme v poslední době měli pohyb pouze v sedě.:)) Chůzi jsme odvykli, funíme jak lokomotivy. Zřícenina je fotogenická, na opevněnou věž vede dřevěný můstek, fotky na můstku jistí zezdola Míla. Obloukem se vracíme zpátky, trošku nás zmate cedule „weg nach Landeck“, která nás málem odkloní ze silnice, až na poslední chvíli si kdosi všimne téměř zarostlého „Kein“. Poslední kilometry pospícháme, žene se na nás zase déšť. Pěšinou v lese sbíháme přímo k hospodě v našem kempu, kde dáváme zasloužené pivko. Při čekání na pivo studujeme letáky a dozvídáme se, že místní kemp pořádá taky rafting, kanyonig a další adrenalinové záležitosti.Pakuju letáky „ na příště“ a začíná degustace nakoupených vín. Super, dnes vaří chlapi! Každý šudlá nějaké ty instantní těstoviny, po grilovačce stačí hladové jídlo. No a Míla to završí parádní houbovou polévkou- houby jsme našli cestou, pár brambor zbylo ještě z grilovačky a zbytek zajišťuje instantní brokolicová polévka. No dneska si fakt užíváme kulinářské hody. Začíná hráčský večer prokládaný ochutnávkou vín. Mladší chlapi se tak zaberou do karet, že po setmění si odnesou stolek do pánských sprch, kde je světlo, a hrajou dál. Holky valí s čelovkama scrable a staří chlapi rozdělávají opět oheň. Vínečka chutnají, ale počasí nás zase žene do úkrytu. Navíc začíná fičet, tak se rozhodujeme zalézt do dámských sprch, kde neničí tě jehličí a vítr nefičí. U pánů, kde se mastí karty mezi umyvadly, už místo není a pánové nás, pohlceni do hry, stejně nevnímají. Takže si zbytek osazenstva budujeme druhé doupě, ve sprchách dámských. Nalejeme vínečko a v domnění, že jsme tu sami, děláme asi docela bugr, neboť ta paní, co náhle vyšla z jedné sprchy, vypadala docela vyděšeně.    Hláška dne: Martin, při vyplňování údajů pro majitele kempu zjišťuje přesná data a ptáse Míly: „Míla, to je Milan nebo Miloš?“. Míla na to (podle skutečnosti): „ Emanuel“. Martin: „Tak to ti teda nesežeru!“

30.7. pátek

Ráno docela protrhané, snad bude dneska lepší počasí. Snídáme čerstvé bulečky s místní pekárny s vynikající brusinkovou marmeládou a opět na 10, to už máme natrénováno, vyrážíme. Trasa už je více méně po rovině, Inn je v  tomto úseku docela divokej, potkáváme spoustu rafťáků, fakt nás to láká, příští dovolenou si tímto adrenalinkem určitě spestříme. Údolí se postupně rozšiřuje, lemují ho kolmé skály, z mostů máváme rafťákům. Kratičký slejváček, schováváme se pod strom, na a obdivujeme dům, po kterém se pne obsypaná meruňka. Toto pak vidíme ještě víckrát- asi takto pro pěstování meruněk využívají akumulované teplo zdí a vypadá, že to funguje. Hledáme, kde se naobědváme, objevujeme sypmatickou hospůdku, sluníčko začíná vykukovat, na terase je fajn. Menu za 7 éček, objednáváme si Tyrol Grästle – pánvičku s zapékanými bramory, masem a volským okem navrch. Nicméně, pánvička, ač vypadá velice jedle, postrádá vajíčko. Nedá mi to a ptám se poměrně svérázného vrchního a ten mi s úsměvem odpoví, že vajíčka došla, ale dostaneme místo nich místní pálenku. Tak tuhle výměnu berem, vrchní přináší panáčky vynikající hruškovice se slovy: tak tady je to volské oko. Kupujeme si tu i domácí klobásky a pršut. Vyrážíme a v supermarketu dokupujem ještě nějaké to vínko, Martin s Petrem bednu lahváčů, čeká nás poslední společný večer.    Po 70km (o deset více, než Martin sliboval) přijíždíme do velice sympatického kempu, v zápětí nacházíme krásný koutek tak akorát pro naše stany s výhledem, jak jinak, na kopec. Záchody a sprchy jsou úžasné, my, co jsme z českých kempů zvyklí na kadibudky jen valíme oči. Počasí je fajn, sluníčko, teplo, pohoda. Otvíráme první láhev, relax, časopisy....Ivoš cituje rady z dámského časopisu a nestačí se divit, asi mi to zakáže číst:))). Ženy prý mají každý veče popíjet víno, jak donutit chrápajícího chlapa, aby šel spát jinam.....no já to snad začnu kupovat! No a pak začnem všichni hrát filmy. Pár účastníků zájezdu se zpočátku ošívá, ale když všichni, tak všichni! Tak tentokrát je to síla, hvězdou večera je Jitka. Film Tři veteráni jedním slovem vysvětluje : „škodovka“, prej přece stará škodovka je veterán. Tak to jsme fakt nedali. No a korunu všemu nasadila pantomimou, kdy vehementně předváděla velká prsa, pak pinďoura, typujeme Tootsie, Někdo to rád horké....ale kdepak , je to prý pořad Nikdo není dokonalý! Ženská s pinďourem prý přece není dokonalá! Řvem smíchy, tyto asociace fakt s Jitkou nesdílíme. Víno mizí, jako by se odpařovalo a nás zachvacuje panika – nebude co pít! Ale pak zjišťujem, že se nám tu válí ještě láhev napoleona. „Hurá!“ jásá Vlaďka, „tak to bude dneska večer Waterloo!“ Nakonec se Waterloo odkládá, začíná bušit horká diskotéka v hospodě poblíž kempu. Martin nás láká: „To jsou takové ty rakouské odrhovačky, minulá parta tam pařila do 5. do rána a pak už ani nikam nejeli!“ No, jednak jsme docela zhuntovaní, ale hlavně na tento styl hudby jsme fakt málo opilí, na to se dá tancovat, jenom když je člověk totálně na plech. A taky té zítřejší etapy by nám bylo líto. Až druhý den se dozvídáme, že Petr se na disco, poté, co se uložil ke spánku, přece jenom ještě vypravil ve snaze něco ulovit, ale ani po 10 pivech a více než týdnu sexuální abstinence to prý fakt nešlo:))))

31.7. sobota

Strašná noc! Diskotéka zuřila do 3. do rána, pak se další hodinu až dvě rozjížděla auta z parkoviště hned za zídkou, za naším stanem a navíc měl Ivoš zrovna chrápavou. Ale krásné ráno vše vynahrazuje, teplo, slunko, konečně vytahujem šortky a tílka, po šusťákách, bundách a flaušovkách příjemná změna! Opět kopírujeme Inn, údolí se stále rozšiřuje ale lemují ho nádherné bílé skály, krásně  fotogenické proti úplně modrému nebi. Krátká pauza, co se Petrovi nepodařilo včera, dohání dnes a píchá alespoň duši. Čekáme na něj v meandru řeky přímo za Insbruckým letištěm, kde právě startuje letadlo. Přelétává přímo nad našimi hlavami, chlapi jsou z toho úplně vedle a dokonce tento zážitek přirovnávají k orgasmu! Je mi jich trochu líto:)). Valíme dál, po pár km přijíždíme do Insbrucku. Moje první myšlenka je: „Tak tady bych chtěla bydlet!“ Fakt, úžasné město, přijíždíme pobřežní promenádou, spousta zeleně, hřišť a všichni se zdají v pohodě, jak si tu tak sportují nebo relaxují, centrum nás nadchlo svou atmosférou, všude fůra kaváren, stylových obchůdků, ale hlavně panoramata třítisícovek, které se zdvíhají  dokola hned za městem a umocňují celkový dojem. Líbí se nám, jak město žije, neodoláváme a dáváme si bagetky se špekem nebo s krevetama, kafíčko, pivečko, podle chuti každého soudruha. Všichni se shodujem, že je to jedno s nejhezčích měst, které jsme kdy navštívili. Míla má touhu ještě navštívit olympijské můstky a tak míříme napříč městem, Insbruck je protkaný sítí cyklostezek, které mají i své vlastní semafory, a pak už pěšky, příkrou pěšinou do kopce, uf,uf, no, nějak jsme se netrefili, po vyšplhání až na vrchol sledujeme závistivě přes plot, jak se návštěvníci vezou zubačkou nahoru....Ale i tak je to hezký pohled, a aspoň jsme něco ušetřili, setřeme pot, pořizujeme vrcholové foto, pak ještě Tom si  fotí můsky z  Mílových ramen, aby tam neměl ten plot. Z města vyjíždíme opět pobřežní promenádou. Údolí Innu se stále rozšiřuje, po levé straně se stále tyčí mohutné skalnaté masívy, ale po levé se kopce už snižují. Počasí dál nídherné, trochu nepříjemný začíná vška být protivítr. Projíždíme ještě několika načančanými městečky, chlapi nějak nasadili tempo, cesta proti větru začíná být únavná. Ono 60km dolů kolem řeky se zdá jako naprostá pohoda, ale nakonec se z toho vyklube 83km proti větru a posledních 5km do kopce – a to, navíc po týdnu šlapání, je trochu jiná kategorie. Jobovka, jsme na suchu a běda, zásoby vína na poslední večer si nenakoupíme, je sobota a zavírají brzy. Zdrchaně stojíme u zavřeného supermarketu, takže smůla. Ještě že jsme si nechali toho napoleona. Kemp je opět moc hezký, úplně super je tu krásné, relativně teplé koupací jezero. Teplotu odhadujeme tak na 20 stupňů, v porovnání s jezery na začátku trasy je to v podstatě termál. Většina nás naskáče do vody hned po dojetí, jet to super, hlavně na odřený zadek z kola. Kolem kopce, idylka. Večeře a pivko v místní restauraci na terase, výhled na hory a jezero, ceny přijatelné. A pak už slzy a šíteček, první půlka odjíždí domů. Bye, bye. Ostatní stavíme stany, pak dopíjíme napoleona, vzácný to poslední alkohol. V místním stánku pak kupuju ze zoufalství litrovku červeného s uzávěrem jak limonáda, bože, jak hluboko jsem klesla! Ale je tu předraženo a víno je hnusné. Jdem spát střízliví, ale co, po týdnu dovolené příjemná změna!

1.8. neděle

Dopřáváme si nádherné lazy ráno a přemítáme, co s načatým dnem. Odjíždět bychom měli tak kolem páté, máme fůru času. Na kolo se nám už jaksi nechce, zvažujeme válečku u jezera na sluníčku, ale nakonec se přece jenom rozhodneme vyrazit na výlet, válet se můžem dome, no né? Na mapě nacházíme Martinem doporučovanou rasu – lanovkou nahoru a pak po hřebeni a do sedla k jezeru. No jo, ale lanovka, to zase bude pálka! Jdem se zeptat na recepci, kolik stojí a zkoprněle se dozvídáme, že když si, jakožto ubytovaní v kempu, vyřídíme  speciální kartičku tak máme lanovku zdarma! Ptáme se pro jistotu i dalšími jazyky, nechce se nám to věřit, ale je to tak.   Takže rozhodnuto, ještě naposledy nasedáme na naše oře, ale tentokrát jen kvůli 5 km cestě k lanovce. Lanovka poněkud archaická, pomalá, ale o to romantičtější. Kocháme se okolními odkrývajícími se výhledy, ale jako lyžařský vlek bych ji fakt používat nechtěla. Asi po 30 minutách dosahujeme horní stanice a pak ještě asi 20 minut a jsme na kopci. Nádhera. Máme výhled na kus údolí Innu, kudy jsme přijeli, všude, kam oko dohlédne jen hory a hory. Po zkušenostech ze začátku trasy s sebou táhnem bundy a mikiny, ale je až vedro, Jitka dokonce pochoduje jenom v podprdě z plavek. Je tu docela dost lidí, hlavně rodinky s dětmi, no co, je neděle. Vyrazíme k jezírku, je to až kýčové, fotím si to jako tapetu na mobil. Slezeme dolů do sedla ke křiš´tálové vodě a hele, jsou tam i ryby! Svalíme se do trávy a vstřebáváme všechno kolem sebe, dobíjíme energii na pošmourné podzimní dny. Jarda je z té krásy tak omámen, že to dokonce na chvilku i zalomí.   No a pak už zpátky, poněkud nezvyklá cesta lanovkou dolů, a pak už pakování, poslední příjemné chvíle a večeří a pivkem na terase, rekapitulace celé dovolené a její hodnocení jako NAPROSTO SKVĚLÉ, a domů.    Cesta zpátky probíhá docela idylicky, když najednou nám přijde sms se strašnou zprávou o tragické smrti našeho kamaráda.Nevěřícně se dozvídáme, že se srazil s autem při jízdě na kole právě, když jsme se kochali nahoře alpskými velikány. Tento krutý fakt nás brutálně vrátí zpátky do reality, a zbytek cesty  jsme jako opaření. O týden později měl s náma jet na další cyklodovolenou, tentokrát do Českého Ráje....Jestli je nějaké nebe, tak se odtud na nás bude dívat z ráje cyklistického....

Mikrobusová přeprava

webové stránky léto

GoPro video

Shut Board

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin