Ski Vysočina

Ukrajina - Zakarpatská oblast 17.-26.6.2011

Rubrika Cyklistické výlety - deníky,   Vydáno 08. 08. 2011,   Přečteno 4620x



Zakarpatská oblast

Ukrajina 2011  aneb „co si dáš?“

Pátek 17.6.

Sraz všech účastníků byl u „Mokřinky“ v 13:30. Jelikož šofér Šoty přijel o malý chlup později, vyrazila první skupina na cestu na Slovensko v 13:20. Cesta v mikrobusu proběhla v klidu, pasažéři zhlédli prvních šest dílů Okresního přeboru a u toho vypili celkem 5 flašek kořalky. Druhá grupa vyrazila za osobním autem ve tři hodiny. V autě byli Bolek, Martin a Dalas, který to zvládnul v pohodě. Martin přijel do cíle úplně na mol. Aniž bychom plánovali společný příjezd do cíle, i přes rozdílné časy odjezdů se obě vozidla objevila v obci Senné na východním Slovensku v téměř stejnou dobu. To bylo zapříčiněno Přemkovou rychlou jízdou a častými čůracími pauzami v mikrobusu, celkem víc jak 8. V Senném jsme byli ubytováni u Přemkových známých, kde nám paní domácí připravila vynikající gulášovou polévku a holúbky. Po večeři se všichni odebrali do místní  knajpy, kde jsme ještě zastihli hostinského při odchodu. Velice rád nám ještě otevřel a natočil několik desítek piv.Švedlák se pokoušel spát na žumpě, ale nešlo to.

Sobota 18.6.

Ráno vstal nejdříve Přemek s Hrubiánem, Přemek si jel udělat rozcvičku, svých „dvacet“. Martin byl vyslán do obchodu pro chleba, než se ale vrátil, Přemek byl už zpět i s chlebem a navrch basou piv. Po vydatné snídani jsme vyrazili směr Sobrance a hraniční přechod Ubla. Náš kamarád Šoty jel s mikrobusem přes hraniční přechod Užhorod, kde si chamtivý celník řekl natvrdo o úplatek 5EUR. I když už dostal dolar do pasu. Prý velké auto, více peněz. Cesta na hranice uběhla v pohodě, až na Toníčka, který na svém jediném 29‘‘ kole vypráskal dvě špice. Již na ukrajinském výsostném území se závada za pomocí Dalase podařila odstranit. Cesta do prvního srazu s doprovodným mikrobusem opět proběhla v pohodě, Martin se cestou dobře vyspal bez bližšího určení. Cestou nás zdravili projíždějící auta, které poznávali podle vlajek a dresů své bývalé spoluobčany. Při prvním srazu se zcela nečekaně Martin s Přemkem ztratili do místní hospody, kde si dávali do trumpety pivíčka a vodečku. Hospodu posléze objevili i ostatní. Šoty dostal za úkol zajistit nějaké ubytování během následujících 20 kilometrů. Během hledání vhodných souřadnic byl v jedné vesnici odporoučen na „club Vission“. Než tam ale dojel, už jsme tam seděli na terase a popíjeli pivko místní provenience, prý Carlsberg.  Po několika pivech se Majdyš rozhodnul vyfotit s nevěstou, která se zde právě vdávala, nebo možná jen fotila. Majdyš s Bolkem a Přemkem chtěli vyrazit pro kořalku do vesnice, protože v klubu byla drahá. Jelikož měl ale Přemek připnuté kolo zámkem k jinému a klíč se zrovna nacházel v kapse Martina na cestě pro kořalku, Přemek zámek ucvaknul a vyrazil za nimi. Po úspěšném návratu z mise proběhla koupačka v místním bazénu (někteří pouze v rybníku), a to na Adama. Trochu se na nás ředitel při obchůzce rozzlobil, ale ustál to. (Právě dopisujeme deník a Přemkovi děsně smrdí nohy). V restauraci nás obsluhovala Oxana, bývalá vojanda a některé z nás podarovala svojí fotkou v slušivé vojenské uniformě. Na recepci měla právě službu Ljuba, které se ustavičně věnoval „proutník č. 1“, až do velmi časných ranních hodin. Ještě před tím si Hrubián ustlal hned vedla auta, ale poněkud nezaregistroval ranní bouřku a lehce se p(r)omočil během tvrdého, ničím nerušeného spánku. Ještě během noci se stal malý incident mezi šéfem klubu a jeho bývalým zaměstnancem, když a sebe dost hlasitě řvali a vzbudili půl kempu. Tento den byl na bedně, konkrétně na prvním místě Šafář.

Neděle 19.6.

Ráno po vydatné snídani (vodka, vodka, pivo, vodka) jsme vyrazili vstříc novému dobrodružství, bohužel s menším spoždním a za neustálého mírného deště. Po 15km chytnul Přemek defekt a když zbytek party dojížděl na záchytné místo u magazínu, Plazivec zcela nečekaně usnul na kole a skulil se i s kolem na bok. V rámci solidarity byl přikryt souputníky igelitovým pytlem, aby mu nepršelo do nosu. Bez pardonu žlutá karta. Po asi 20 minutách spánku byl naložen do mikrobusu i s bicyklem a zbytek etapy strávil v doprovodném vozidle. Za další hodinu jízdy kolmo jsme přibrzdili u hotelu Dian, hospoda otevřená byla, magazín taky. Při společném obědě se všichni shodli na tom, že zde i přespíme, bylo nám opět Oxanou nabídnuto přespání za milý peníz. Martin se rozhodl ojebat místní playboye ve skořápkách a po chvilce krmení automtu zakřičel „MAX“ a hrál o všechno. Samozřejmě věděl, kde se kulička schovávala, a odcházel bohatší o 500 hřiven. A bylo na vodku. Radost mu ale moc dlouho nevydržela, protože si ustlal na betonové verandě u vchodu do hospody, na pravém boku. Ochránce všech ukrajinských žen Přemek se snažil usměrnit jednoho českého motorkáře (teď už kámoše), který se sápal před hospodou po místních „krasívajich ženšinách“. Snažil se ho usměrnit a poslal ho do stráně, kde si na chvilku ustlal. Ani to nebyl moc těžké, protože kámoš z Telče byl úplně no maděru. Dobou noc. Mezi tím si již probouzený Martin ustlal na stejném místě, pro změnu na levém boku. Další veselou historku z natáčení měli Dalas, Hrubián a Roman, kteří se opět probudivšího a opět usnutého Martina tentokrát už v posteli, snažili vyzout z cyklistických bot. Ani jeden neporozuměl systému zapínání bot a museli nohy doslova vypáčit za Martinových nejapných úšklebků. Za trest a na dobrou noc dostal své vlastní ponožky k nosu se slovy „hovado, čichej si to sám“. V hospodě mezitím už probíhala bujará zábava. Začala pitím krvavých zad, ke kterému se uvolil i náš další kamarád Gerhard, který si udělal menší pěší výlet z Německa. Na Ukrajině, konkrétně v Podkarpatské Rusi sbírá informace o postižených dětech a v Německu pro ně schraňuje peníze, záslužná práce.  Ke slovu a hlavně ke kytaře a harmonice se konečně dostali Jarda a Tomáš (NP), kteří rozzpívali a roztančili celou hospodu, včetně Gerharda a obou servírek. Dalším nočním hříšníkem byl Vláďa, který ani na třetí pokus netrefil dřevěné schodiště. První dva pokusy, stejně jako i ten třetí skončily neúspěšně, vždy se zkutulálel k prvnímu schodu na startovní čáru. K tomu ještě netrefil svůj pokoj.

Pondělí 20.6.

Časně ráno se Přemek a Martin šli podívat na to, jak místní občanky vedou kravky do kraví školky. Spíše se k tomu dostali omylem, kdy ve chvilce střízlivosti také zjistili, jak probíhá život na venkově. Během ranního focení před hotelem s personálem si Švedlák zašpinil pracovní obuv o trus, pravděpodobně od procházejícího průvodu. No prostě šlápnul do pěkného kravího hovna.

Zde se musíme všem čtenářům omluvit, jelikož zde a ještě na konci je deník bohužel nedokončený a asi nedokončený zůstane. Naše krásné zážitky jsme utopili ve vodce a zakalená mysl nám už asi nikdy nedovolí toto veledílo dokončit.

 

 

 

Úterý 21.6.

(kemp u Lva, přejezd poloniny Boržava)

 

 

 

 

 

 

Středa 22.6.

(kempování u potoka , přejezd na Koločavu)

 

 

 

 

 

 

Čtvrtek 23.6.

Tento den nás na Koločavě pobudilo krásné, slunečné ráno. Kohout kokrhal přesně tak, jak jsme ho den před tím nařídili. Někteří, je velice lehké uhodnout, o koho jde, se probudili v chlívku u prasátek, neboli s nimi spali celou noc. Voda net, hygiena net. Snídani na Četnické stanici představovala stále neměnná dvojice, boršč a vodka. Hřbitov, kde spočívá loupežník Nikola Šuhaj, byl zamknutý a ani nás v nejčernější duši nenapadlo, abychom přelezli plot. Dalším naším cílem a zajímavým přírodním úkazem bylo Siněvirské jezero. Ještě cestou mezi Koločavou a Siněvirem jsme míjeli pravoslavnou mši v kostele, kde před ním postávali jenom samé překrásné děvočky v národních krojích. Láďa projel. Během mírného stoupání se odpoutala z hlavního pelotonu 4-členná skupina, která završila svůj únik v kolibě, 15km před cílem, bohužel. Peloton dojel dle plánu a zbylí účastníci si objeli již zmíněné jezero a jeho okolí, které proslavil v českých luzích a hájích Jaroslav Foglar. Ten do tohoto nádherného koutu bývalého Československa umístnil knihu Hoši od bobří řeky. Cestou zpět se připojila i skupina uprchlíků a všichni dohromady jsme absolvovali očistec a to asi 5km stoupání do sedla, které je napůl cesty do Mižgrije. Po dlouhém sjezdu, kdy všichni měli strach o Martina, který se pustil z kopce dolů bez brzd, proběhl další magazín. Než jsme se rozjeli dál, tak chytil Jarda defekt a to včetně probroděného pláště. Servis se o pár minut protáhnul, načež někteří využili delší pauzy k občerstvení (vodka) a polední siesty v poloze ležmo na zápraží. Posledních 30km do kempu u Lva proběhnul zrychleně a bez velkých potíží, až na Martina, který si ustlal na mostě. Leonid s Natálkou jakoby nás čekali, měli totiž připravený vynikající šašlik a samozřejmě spoustu butylek vodky. Toto jídlo bylo asi nejchutnější, které jsme na Ukrajině pozřeli. Večerní scénář byl opět téměř přes kopírák: vodka, vodka, pivo, vodka. Jarda a Tomáš se opět chytli svých nástrojů a hospodou u Lva se linuli libé tóny českých písniček až do pozdních večerních hodin nebo už ranních?

Pátek 24.6.

(přejezd z kempu U Lva do Perečinu, spaní v místním sportovním areálu)

 

 

 

 

 

Sobota 25.6.

(přejezd na Slovensko, odjezd domů)

 

 

 

 

 

 

fotogalerie zde:

© Copyright 2002 – 2007 SkiVysocina.cz, web site byl vytvořen v phpRS, za podpory firmy CaberNet Software Admin